VZPOMÍNKA
CILLY ZIMNÝ POTOK "KILLY"
* 7. 12. 1992 ; + 2. 8. 2001
malý knírač černostříbřitý
| Zkoušky: |
ZOP, ZPU1, BH, ZMMP |
| Závody: |
ZPU1 - 11. místo (3. z malých plemen), 15. místo |
Killynku jsem získala v jejích necelých dvou letech s tím, že jsem s ní měla cvičit a skládat s ní zkoušky. Docházela jsem si pro ni k její majitelce, kde byla ubytovaná s dalšími čtyřmi knírači a od ní jsem si ji brávala na vycházky a výcvik. Nejdříve každý den a po té čtyřikrát týdně. Později jsem si ji brávala i domů na prázdniny, z čehož u nás byla nejdéle tři měsíce, kdy porodila našeho Duxíka. Killy byla vášnivý aportér, což po ní koneckonců Duxík zdědil. Náš velký výcvikový problém byl ve stopách, ale další problém ve výcviku byl u ní v tom, že ve své velké touze se mi zavděčit se hůře učila nové cviky. Jinak to byl skvělý pes na vycházky, ale i výlety, nevšímala si niky jiných psů, koček či zvěře, byl to pes který mohl kamkoliv bez vodítka, byla kdekoliv za jakékoliv situace naprosto ovladatelná. Byla výborný pes na ukázky výcviku, a to hlavně ve školkách a mezi dětmi. Mezi mnou a Killy byl úžasně nádherný vztah, načež majitelka nakonec prohlásila, že je to můj pes, starala jsem se o ni koneckonců se vším všudy, přesto bydlela do konce života u své majitelky. A to hlavně z toho důvodu, že jsem doma svého psa měla a rodiče mi ji nechtěli dovolit. Killy by bývala byla nejšťastnější, kdyby mě měla jen sama pro sebe, také měla očividně obrovskou radost z toho, když mohla být u mě na prázdninách, protože si v bohaté míře, kromě vycházek, česání a další zvýšené péče, hlavně užila mé přítomnosti.. Zemřela v necelých devíti letech na onemocnění srdíčka, se kterým se rok a půl léčila. Protože jsem se s ní nemohla rozloučit, těžko jsem se s její smrtí smiřovala. Dodnes mi pořád chybí.
KIM
* 14. 5. 1987 ; + 30. 4. 2002
kříženec malého knírače pepř a sůl
| Zkoušky: |
ZOP, ZPU1 (v 11-ti letech!) |
| Výstavy: |
3x výborný (Voříškiáda) |
Kim byl můj úplně první pejsek, kterého jsem dostala od svých rodičů v 10-ti letech. Zkoušela jsem na něj své první cvičební pokusy vyčtené postupně z časopisů a knížek, jako že v té době jich nebylo mnoho. Když byl Kimovi jeden rok, začala jsem s ním chodit do kynologického kroužku, kde jsme se učili péči o psy i jejich výcviku, a to jak teoreticky, tak i prakticky. Po té jsem ve 13-ti letech začala docházet na místní kynologické cvičiště v Blansku, kde jsem se věnovala výcviku pro malá plemena. V deseti letech jsem tolik zkušeností s výchovou a výcvikem psa neměla a Kim byl velmi dominantní pes, jednak se rval se psy zhruba do sedmi let, ale také byl tvrdohlavý, uvrčený a také velmi rád toulal v lese. Proto jsme v lese chodívali na dlouhém vodítku. V pozdějším věku rvačky ustaly, ale za celý život neměl rád společnost psů, nikdy si s nimi nehrál, ale nejraději měl Killinku. I přes tyto vlastnosti se celý život mi chtěl zavděčit, a tak se vcelku rád učil novým cvikům. Když jsem s ním v jeho jedenácti letech skládala zkoušky, rozhodčí byli překvapeni jeho kondicí a vitalitou. Ve třinácti letech se začal učit prvky tance. To i předváděl na "Výstavách psů bez průkazu původu a Voříšků". Od deseti let trpěl artrózou kloubů, do třinácti let mu kromě tohoto nic nebylo, ale od třinácti let nám začal Kimeček rychle stárnout. Začal hůř vidět a slyšet, což se postupně projevovalo tak, že poslední dva roky už nehlídal, občas i těžko rozpoznával členy rodiny. Přesto si rád hrál a cvičil, i když jeho hra byla zhruba dvouminutová a cvičení obsahovalo cviky pro důchodce, tedy např. štěkání na povel, dávání pacek, sedni či lehni. Kim nedával své stáří nijak najevo, a tak jsem se mu snažila vyjít vstříc, a proto jsem s ním cvičila třeba i byť dvacetikrokové stopy, jen aby měl pocit, že se s ním stále počítá a že jsou pro mě jeho výkony stále důležité. Pochopitelně vše se odehrávalo s ohledem na jeho zdraví. Ve 14-ti letech musel Kim na odstranění nádoru, v 15-ti letech se u něj objevil další nádor, už mohl chodit velmi málo, také se u něj objevila epilepsie a problémy s prostatou. Na nabídku veterináře na vykastrování psa a operaci jsem řekla, že s ohledem na jeho problémy s těmito nemocemi a stářím by už operaci a narkóze už nejspíš stejně podlehl. Proto jsme se rozhodli pro uspání, i když jsem pořád ještě ve skrytu duše doufala, že k uspání nedojde. Předtím si ještě u veteriny hrál se svou psí kamarádkou labradorkou. Bohužel situace byla taková jaká byla, takže jsem mu naposledy řekla: "Ahoj, mám Tě moc ráda". Kimeček má hrobeček na u nás doma na dvorečku přímo pod mým oknem a kamarádka mi udělala nádherný keramický náhrobek s jeho téměř živou podobiznou. Přes naše těžké výchovné a výcvikové zážitky z mládí se časem náš vztah více zharmonizoval a stala se z nás nerozlučná dvojka. Celý život jsem byla pro Kima ta první, byl velký závislák, nejraději byl v mé společnosti, i na stará kolena si dokázal hrát, a vlastně na něm nejvíc obdivuji, že když si mí rodiče ponechali štěňátko od Killinky Duxíka, že ho dokázal tolerovat a mít rád, stal se pro něj větším bráškou. Myslím si, že na jeho stáří už takový mladičký temeramentní Duxík již musel být spíš zátěží. Proto jsem také nesouhlasila, aby si rodiče Duxíka nechávali. A také díky Kimovi jsem si po jeho smrti pořídila štěňátko Geroška, protože jsem chtěla mít doma opět svého psa, pro kterého budu opět ta první, což se mi povedlo.
